Stíny černých postav....

Nepřijdu a ty to netušíš, když zahalená v plášti po ulici sama kráčíš podvečerem a s hrůzou ve svých očích se vyhýbáš temným zákoutím. Řetízek s malým křížkem na tvých prsou vrhá do tmy drobné pablesky a znamená v těchto pohnutých dobách jedinou naději a pomoc. Je to již dva dny co jsme se neviděli a tak spěcháš.
*
Procházíš temnými zákoutími města uvrženého v bídu a zmar neštěstím, které se na něj sneslo. Prý trest za jeho předchozí protopášnost a aroganci vůči okolnímu světu. Trest za to, že bezostyšně stavělo na odiv svou velikost, své vysoké věže a bílé, do dálky zářící zdi a křičelo do světa svým bohatstvím a s nikým se nechtělo dělit. 
*
Temno, jenž sneslo se odněkud shůry. Temno, jenž bez slitování vstoupilo do každého domu, kde bralo nejdříve syny a dcery všem rodinám bez rozdílu a pak svou temnotou pohltilo další generaci, kde si vybíralo svou krutou daň a nenasytně polykalo lidské životy, trhalo veškeré lidství na kusy a učinilo z nás pouhá vystrašená zvířata.
*
Odjíždím z města a ty netušíš, že již nikdy nepřijdu. Hlasitý zvuk kol, kodrcavě poskakujících po nerovné dlažbě a neustálé otřesy káry, na které mně vezou, dávají zapomenout v jaké že jsem to dobré společnosti. Starosta, vikář a támhle v rožku naproti Jakub, břichatý řezník u kterého jsem vždy nakupoval. My všichni teď opouštíme umírající město a miříme za svým osudem.
*
Honorace našeho města, sestava těch nejbohatších, nedotknutelní. A přesto odjíždíme, opouštíme vše co nám kdy bylo drahé, rodiny, přátele ba i majetky a naše obličeje dokonale odrážejí hrůzu posledních dní, jenž nás donutila k odchodu. Skelné, hluboce zapadlé oči, pokryté mázdrou s krvavými skvrnami v kdysi čistém bělmu, nateklé, pergamenově bílé tváře.
*
Neuslyšíš již nikdy můj hlas, už se tě nikdy nebudu moci letmo dotýkat, už nikdy nenalezneme možnost jak být jeden druhému na blízku. Čtyřspřeží, které nás odváží za hranice města, je tiché a tmou se nesou pouze čvachtavé kroky po rozbahněné silnici vedoucí z města. Temné mlčící postavy, připomínající svými zobany čápy marabu, bez jediného slova vykonávají svou nevděčnou povinnost.
*
 Nacvičeným pohybem nakloní káru a téměř bez jediného zvuku sklouzneme do hluboké jámy, plné nehybných těl, ležících v nevábné směsici hlíny, vody a nehašeného vápna. Setkáváme se s ostatními obyvateli města, kteří měli pochybnou čest, opustit žalář mezi hradbami před námi. Místo posledního odpočinku, daleko za hranicemi města.
*
Celé dny se objevují další a další povozy a nafouklá těla dopadají na ty pod sebou, až ležíme namačkáni jeden na druhého. Ticho je rušeno pouze zvukem malých bublinek plynu z rozkládajících se těl, jenž probublává na povrch a s tichým praskáním vypouští hnilobný zápach do širého okolí.
*
Už nikdy nepřijdu a poslední odpočinutí naleznu tady v objetí s ostatními obyvateli města, kteří bez rozdílu sdílejí místo společného spočinutí. Ti, jenž do dnešního dne unikli před nepředstavitelným utrpením, teď s námahou a za tichých modliteb, zasypávají jámu hlínou a staví na vrcholu rovu dřevěný kříž, prostou připomínku budoucím generacím, pokud nějaké ještě budou.
*
A já netuším, zdali se ti podaří přežít a nebo s ostatními nalezneš svůj klid ve vedlejší jámě.  Možná, že taky nikdy nepřijdeš......