Slepý mezi vidoucími.....

Zůstaň prosím a buď mýma očima zašeptalas a já rozbrečel se málem

Už jen z pomyšlení že ty vidoucí sis slepého teď zvolila svým králem

Zůstanu řekl jsem a ty staň se štítem mým a mou slepeckou holí

Překážek nebojím se to jen slova kolikráte víc než rána nožem bolí

Ráno.....

Venku je tma a unavené ráno na okno vyťukává tklivou melodii
Těším se na jeho krátké ántré kdy se jen tak překulí a ustoupí dnu
Srkám horké kafe a dumám o životě a jeho věčné pomíjivosti
Kolik generací už za ty věky vidělo vstávat a hemžit se po tom božím světě
Kolik milenců vidělo za rozbřesku odcházet od svých milenek
Kolik nových životů vidělo přicházet na svět při prvních paprscích
Tak krátké a tak pomíjivé a přesto tak důležité v časovém rozvrhu bytí
A tak vstávám srkám svou kávu a jsem připraven na tvůj příchod

Vítej ráno......

(ranní obloha na severu Moravy)

Svítání.....

Pro ty kdo k horám hledí mělo dneska nebe barvu ocelové šedi však stačí hlavu zaklonit a přes hodinu časnou vidět bylo oblohu tak  absolutně čistou jasnou s nespočetným počtem hvězd pod nimiž chtěl bych tě dnes svést
ruku tvou lehce tisknout a mít jistotu že to všechno za to stojí že mohl bych to dneska risknout vždyť do lesa nesmí kdo se mezi stromy  bojí a když ano nechej všechny spát jen po špičkách teď tiše jako myška přeběhni mi po pokoji

("Izrael" - foto Martin)

Od úsvitu do soumraku.....

Šeptal jsem ........zabíjej mě pomalu
z těla sedři moji kůži
pronikni až do svalů
slyš jak dech můj se teď úží

Řekl jsem .......zakousni se do kostí
vysaj mi mozek z mojí hlavy
tělem mým tě pohostím
nasytím bez zbytečné slávy

Křičel jsem .......co mám to si vem
to vše teď patří jenom tobě
dělit se snad nebudem
co taky se vším ležet v hrobě

Šeptalas .......vezmu si co chci
duši tvou vyrazím ti z těla
ze všeho trochu ochutnám
a pak sežeru tě zcela

Řekla jsi ....... dáváš beru si
tak mi tu nebreč na rameni
co schováš hravě najdu si
nečekej moje odpuštění

Křičelas ......to já jsem tvůj Kain
zničím vše co je ti milé
kašlu na to že jsi fajn
peklo ti stvořím z každé chvíle

(malba "ketanové šílenství" -  Veronika)

V cizím čase....

Zase jdeš sama spát do klubíčka schoulená tiše dýcháš pod peřinou
a kdo ví jaké sny tě dneska zase přišly navštívit
Jsem cizí člověk v cizím čase ztracený svou vlastní vinou
a nemám sílu všechny způsobené křivdy napravit

(foto Veronika)

Dlaň na zdi.....

Ryjí svá jména do bezmocných zdí
Spřádají básně své o lásce a životech
Vstávají s vidinou budoucích dní
Zámky a symboly věší si po mostech

Svědomí stavějí na odiv k raportu
Důkazy o vztazích napsané křídou
Kratičká procházka v podvečer po Portu
Pletou si bohatství s duševní bídou

(foto "Porto-Portugalsko" -  Martin)

Slova.....

Vždy jsem miloval slova jejich někdy ostrou jindy hebkou chuť na patře
To jak jdou krásně ohýbat a skládat tak aby tvořila nádherná souvětí
Udivuje mě jejich moc to jak nás dokážou zmámit a jak nás ovlivňují
Jak nám vhánějí slzy do očí a nebo tvoří úsměv v našich tvářích
To jak nás dokáží spojit i to jak nás dokáží rozdělit na nesmiřitelné tábory
Vážím slova při vyřčení jako zlato neboť již nikdy nejdou vzít zpátky
A rozdávám svá slova když cítím že mohou někomu jinému pomoci
Vždy budu milovat chuť slov na svém patře a nikdy se jich nebudu moci nabažit

Ranní káva....

Ranní káva cinkne mobil slyším to až tady do kuchyně a tak do pokoje chvátám asi píše mi má roztomilá  a vzdálená přítelkyně

Prý náladu má skvělou když ji takhle z rána sypu svoje slova a netuší že díky ní jsou také moje rána klidná a taky velmi pohodová

Žertujeme a nadarmo bereme do úst slova o báječném ranním milování a ozvat se mám dřív než čas prý udělá z ní starší  a nerudnou paní

A tak ti píšu a na mou prolhanou a věř mi černou duši pro tentokráte nemusel jsem ani trochu lhát já vidím jak ti ráno s kávou sluší......


(klasika - ranní kafe, pořádný zabiják snů abych se nakopl)

Nevíš.....

Cejch vzteky vypálený na duši kyselinou
Ač ani on sám to netuší že má teď jinou
Obraz tvořený květem symbol nestálosti
Sama značkuješ ho plná nesmyslné zlosti

Zavřu oči a....

....snídám .... tvé tělo vláčné jako čerstvě upečený chleba s křupavou lesklou kůrkou na povrchu. Tak poddajné když ustupuje pod mými prsty a hřeje zevnitř jako čerstvě vytažené z pece.  A já se k tobě tisknu a taju jako máslo a rozpuštěný kloužu po křivkách tvého těla a stékám.
..... snídám.... slanou chuť tvého potu když vláčná a unavená v náručí mi usínáš po probdělé noci. Rozkrojím tvou voňavou duši a než ji pokladu stejnoměrnými plátky slasti a rozkoše znovu ji zhluboka nasaji. Uvařím ti černou kávu tak silnou že její vůně způsobí bouři ve tvých gangliích a ty  náhle procitneš ze sna a udiveně se rozhlédneš.
.....snídám.... a osudu děkuji za tu možnost a za ochotu s jakou mi dopřál plnými doušky si užít právě tebe. Usmívám se a čtu si ve tvých očích ten úžas když s němou otázkou přemýšlíš nad tím co tady vlastně děláš. Beze slov ti vysvětlím co způsobilo že jsi tady a které cestičky osudu spřádaly vlákno jenž tě sem dovedlo.
Naše rty se dotknou a já zase snídám.....


(malba Veronika)

Archeologické pokušení.....

V úžlabí dvou hrdých vznosných bran moci jak archeolog vydobýti vápenatou schránku
Chtěl bych tebou na milost být brán i mezi přehršlemi slov si možná najdeš moji dobrou stránku

Pod lampou....

pod lampou stín a pod stínem starý stůl
spolu dva jsou pár mně bez tebe jenom půl
tak sami cestou si šlapeme chodíme jinudy
a někdy jen na chvíli spojíme naše osudy
pak to tak dopadne když někdo třetí zavětří
a my se tiše stáhneme ze světla do závětří

Mince....

jedna strana jako uhel černá
druhá tak jako sníh je bílá
ďábel s tváří a křídly anděla
naproti drobná něžná víla
spolu obě strany mince života
bolest si s láskou ruku podává
ochota klamu snadno podlehnout
žádnou možnost volby nedává

Kdybych....

kdybych já byl králem v malinkaté zemi trpaslíků
na tvém těle postavit bych nechal malý zlatý trůn
jen kousek od zahrady prosté hebké jako z mechu
tam bych se jen uvelebil s myšlenkami na neplechu
nožkami vesele si kýval svěšenými do pupíku
a s rozkoší sledoval bych nad úžlabím kopců obzor
avšak musel by jsem pořád při tom dávat velký pozor
abych při všem skotačení nezapadl ve tvou tůň

Protékám....

protékám a zevnitř hladím stěny tvého domu
jak míza vystoupám pod kůrou tvého stromu
po okraj zaplním oceán v nitru tvého těla
zevnitř tě rozpustím až rozplyneš se celá

Abstinent....

přijdeš si a volně prolneš mojí nepatrnou existencí
kde na každý atom mého těla napíšeš své jméno
a pak zmizíš si a duši mou ponecháš abstinenci
tak to je to tvoje malé dokonalé věno......

Tobě.....

dobré ráno básnířko napsal jsem tehdy na zeď a omlouvám se že se tady kolem takhle kradu
tenkrát odvahu jsem sebral všechnu svou a šel vám poděkovat za básně a za náladu
přišel jsem zeptat se kde berete ty nápady a sílu vtisknout do básní svou poetickou duši
taky proč vypadá že smutná jste a to i přes skutečnost že vám smutek tolik sluší.....

Mon ami.....

zašeptalas 'ach mon ami'
temno v zemi za hvězdami
když ti život v dlani umírá
---
smutek sám teď chodí ulicemi
křičíš: 'bože nechce se mi!!'
nikdo se však nedívá
---
lampy dole žhnou jak jeho oči
ta bolest až se hlava točí
z dálky tichý zvuk se ozývá
---
jen smutný déšť a příděl kapek
tolik ti chybí dotek jeho tlapek
tak těžko se teď usíná

Padlý anděl....

jsi pro mě zakázaná.... i když jednou měl jsem tě už na dotek své dlaně
a taky sametová.... když ve tmě s povzdechnutím hladil jsem tvá záda
říkali přelétavá.... však s křídly spíše anděl s drápy krvelačné saně
a na vždy nedostupná... když nikdy jsi neřeklas mi 'já tě vážně mám tak ráda'

Cukrářská.....

když z marcipánu rukama
jsem modeloval rudé růže
a změklá hmota hřála mně
tak jako tvoje hebká kůže
já cítil jsem tě vnímal tě
a kousal jsem se vášní do rtu
já celou dobu nevnímal jsem
že to hnětu jenom dortu
po chvíli jsem podíval se
a srdce v divém rytmu trsá
já místo růží vyhnětl jsem
jedna sladká kulaťoučká prsa

Chyby děláme všichni....

Jak každý podvečer se svíčkou a sirkami
Třeba zas nepřijde šeptá déšť kapkami
Plamen se třepotá v koutě méně je temněji
Okno na balkón otevřu pro lichou naději
Pro lehké tvé doteky a slova tvá kousavá
Pro život jenž naději doufati nechává
Třeba zas uslyším dech slova mámivá
Ale je prázdno tu nikdo zde nebývá
Ozvěna nevolá a zimy se nebojím
Při prvním záchvěvu zamknu se v pokoji
Co schovám si za víčky mou duši nebolí
Jednou dveře zas otevřeš.....
                                      ..... a nebo kdokoliv

Möbius....

Rádius vývrtky navede tě vždycky na tu správnou stranu
Já na druhé si pro změnu po probdělé noci utahaný vstanu
Mně nepotkáš i kdybys nekonečnem kráčet dále mohla
Ne není to tím že bych nechtěl nebo že jsem pouhá modla
Je to dáno naší přítomností na jednolité straně Möbiovy pásky
.................vždy na té druhé ač je jedna žijí všechny naše lásky

Obraz....

tys stále stejná já však každým dnem jsem jiný 
obrazem barvitým jsme lidské dvojakosti
osud náš budoucí je hrouda kypré mokré hlíny 
obsah svůj vydají pak zemi naše bílé kosti
tisíce kapek deště a stovky polibků rtů mrazu 
drobná jsou zranění vtisknutá do kamení
na čas co léčit nejde chtít použít bílou gázu 
tak proč nemožné teď cítím.... tvou ruku hladící mně po rameni

Tenkrát...

šeptalas mi lásko: ach co dělám bože tady
a polibky horkými pak pokrylas mé tělo
když dveře tiše klaply za našimi zády
vše ve mně křičelo vše ve mně tě tak chtělo
ten neskutečný žár jenž sálal ze tvé kůže
chuť rtů když potkaly se rozvášněné chtivé
tvé oči říkaly mi: jsi ten kdo všechno může
a šeptalas mi tiše: proč jen nepřišel jsi dříve

I andělé mají své dny....

když večer jel jsem domů kolem ztemnělého parku
tak tam na zastávce v místě zvaném 'U Stavárků'
dával jsem přednost autům na výjezdu k cestě hlavní
a vidím čert a ta malá bílá bytost s křídly bezpohlavní
asi z čiré radosti že akce dneska skvěle vyšla
pod dozorem Mikuláše zkoušeli si různá čísla

Runy.....

jsme jako runy vyryté na seschlé kůře bílé břízy
to všechno dobré je už vylité a dávno jsme si cizí
vše jako kouzlem zmizelo odteklo za roh do odpadu
hodně to bolelo a hlavně vzpomínky.....
.... ty uzamčené někde vzadu

Európé.....

miliardy let jsem tiše čekal v zapomění až doroste čas do té správné chvíle
až se hvězdy na obloze pohnou svět se změní a tvar kontinentů podlehne tvé divé síle
nyní dočkal jsem se když ses zvolna vynořila zpoza vlny vprostřed bílé slané načechrané pěny
teď již nemusím se praničeho bát když sny mé budou vrchovatou měrou dneska naplněny

Nitka.....

jsi jako nitka na korálky
vážeš mě slovy z velké dálky
ozdobu pro svou hebkou šíji
a miluješ když tady šílím
rozkládáš mně zas a znova
a vážeš ze mně správná slova
ty navlékáš do dlouhé řady
na konec uzlík a je to tady
teď dlouhá řada tvoří věty
spojila slova a naše světy

Řežu....

řežu si oči a tam kde dříve obraz byl už nenaskočí ani jednoduché piktogramy
balíky fotonů a dat venku se hromadí a za tu chvíli jsou jich možná kilogramy
pak v rámci úklidu si ještě vyčistím záhyby mozku jeho nekonečné informační pláně
a horkou silnou vlnou alkoholu pomůžu si v místech kde neumí to vyčistit mé dlaně
uši voskem zalepím a kováři své kladívko pak prodám a přidám také kovadlinku
teď každý zvuk se hluše odráží a mizí směrem ven odražen v hloubi od bubínku
vymetu obrazy a vzpomínky na dlouhé smutné  roky plné hořké beznaděje
už nikdy na tě nepomyslím neuvidím neuslyším když se ptáti budeš...
.... lásko co se děje?

Dotek vzpomínek ....

víš lásko zestárl jsem a už mě občas bolí všechny moje kosti
kolikrát tělo nestihne co mysl zoufale nadehnat by chtěla
svět dávno vyloupl se z přítmí předstírané dětské nevinnosti
už je tomu drahně let co sličná múza ke mně po večerech sladce pěla

ozvěnou valí se vzpomínky na přítmí a  naše chvíle tajných smyslností
šeptalas celou si mě vem a naše souznění pak spojilo nám těla
utekl skoro všechen čas dospěl jsem cestou klikatou až k současnosti
vzpomínek už se nelekám ta lepší strana zůstala teď z jejich dvojakosti......
                             ........a takhle jsi to chtěla

Katedrála marnosti.....

k pěti břehům vesloval jsem
pro drobný neurčitý pocit viny
kdy svět nadějí plný zdál se
byl tak barevný a zvláštně jiný
vše v dáli časem ztratilo se zmizelo
a já teď tady sotva mohu
házet vůkol lesklé perly sviním
a své marné prosby adresovat bohu
údolím slz teď si kráčím
a brodím v závějích  se mrtvé radosti
svět života nám není chrámem....
žijeme v katedrále marnosti

Esterko...... (akrostich)

Nebeská modř září teď ze tvých očí
Esoterický zážitek ohromné síly
Pohledem zastavíš svět jenž se točí
Říkaš mi ruku dej neboj můj milý
Ihned tě uchopím dlaně se spojí
Je to tak rychlé a plné moci
Drásáš mi duši a hned ji hojíš
Esterko... zašeptám.... veď mě teď nocí
Šalbou a smíchem do pekla mě vem.....

Živote 2.....

živote srkám tě teď přímo hltám nenasytný piji mohutnými doušky
jako med sladký jsi a omamný jak kakao z hrníčku s kulatými oušky
na patře trpký trochu jako byly ze sadu dědovy tmavě modré trnky
tak trochu sametový jako křídla motýlí lítajíc u tiché lesní tůňky
hlasitý tak  jako vichr jenž provází v podvečer svou první jarní bouři
tichý jsi jako myška hledajíce po čem všichni na světě teď touží
zraňuješ jak střep co do kůže s bolestí zařeže  se a tvoří krví rudé znaky
pohladíš po tváři úsměv nám vykouzlíš ukážeš že jaký jsi my budem jednou taky

Robinson.....

vzkaz svůj svěřím vlnobití pod ochranou Chardonnay snad doručí ti že to není tvoje vina a že jsem tady zase sám

tentokráte události spustil jsem sám ze řetězu myslel jsem si vše je pěkně pod kontrolou teď už se přeci dobře znám

pusté břehy vlnobití pěna z hrany útesu palmy v zádech šeptají si o zoufalci co čte každý odliv stopy v mokrém písku

ptáci zpívají si o člověku s duší rozervanou od bolesti sedícímu na pobřeží který sčítá zdali vůbec dosáhl kdy vysněného zisku

Hotel na okraji světa....

dnes zase vestibulem nahlas duní Modern Talking obracím zažloutlé seschlé stránky otáčím se a jenom tiše žasnu

to s grácií vcházíš ty jsi tady první dáma zastavíš tlukot mého srdce a svět s náma po sté náhle tiše umírá

odcházíš  stejně rychle jako já si sejdu ze tvé mysli šeptám vstaň běž proboha chlape mysli nebo budeš zase litovat

dřevěné nohy v hlavě rozkaz štěká rozvášněná touha sunu se krok sun krok ale ouha zase hrdlo sotva zachrčí

koktám stěží pohledem mě sjedeš nejsem nic než pouhý stín a bezvýznamná verbež co se kolem potlouká

a tak si sedám ty to víš že budu tady zase zítra já pouhá myš a ty liška mazaná a chytrá mně už nespravíš

Dneska bych odpověděl jinak....

Slova co už nejdou nikdy vzíti zpátky
Řady čekatelů před zadními vrátky
Vše co padlo bylo dávno vyřčeno

Dnes možná jiná volil bych svá slova
A nebo stejně odpověděl tobě znova
Už nemůže být nic co trvá změněno

Třeba vypadal bych jako starý blázen
Když nezkusíš si sáhnou dolů na zem
Výčitek co mohlo být se nikdy nezbavíš

A nebo mohl bych hlavu k tobě sklonit
S tebou smát se či své slzy na rameni ronit
Myslíš si že se snad toku času postavíš?

Jaro.....

pamatuješ??? jak tenkrát v Budapešti
my spolu stáli na kamenném mostě
ty tančila jsi šťastná v drobném dešti
a byl jen svět a my a všechno dětsky prosté

vím tenkrát bylo jaro kvetly první růže
šťastní pak lovili jsme úsvit do svých dlaní
ještě mám v chřípí vůni tvojí hebké kůže
nikdo z nás netušil že účet přijde.....s daní

zmámení svou dravou a nenasytnou láskou
plni těch nejkrásnějších opileckých vizí
teď oči zakryté jak spravedlnost páskou
když denně vídávám tě tak jsi někdo cizí

jak ptáci křídla když sednou na vějičku
tak zkouším zvednou svoje nevidoucí oči
ta možnost vidět tvoji tvář byť na chviličku
už tady není ne pro mne svět se točí.........

Živote....

víš....... jsem unavený živote
stále se skláním před tvou mocí
jak silou kypíš všedním dnem
....i to jak se tiše kradeš nocí

....to jak dovedeš nás překvapit
denně nám umožňuješ žasnout
a pak jednou večer tiše zašeptáš
....tak dobrou noc ....a zhasnout!!

Jako planety.....

tak jako Jupiter ten vládce nebes prohnal jsem se rovinou tvé ekliptiky
kde gravitací rozházel jsem všechny malé planety a života tvého klidný řád
už nadosmrti naklonil jsem tvoji osu život převrátil a srazil dolů na kotníky
a přitom stačilo tak málo ....otočit se usmát se a říci: 'vás bych odněkud měl slečno asi znát..... '

Filmová.....

víš chtěl bych býti mistr filmového střihu
to když nahlédnu ti koutkem oka do výstřihu
až chvěje se mi v ruce černobíle pruhovaná klapka
v duchu vidím jak tě objímám a jak tě tlapkám
pod stinným baldachýnem urostlého jilmu
obrázek jak z němé éry v romantickém filmu
zmrazeni v čase v oknech na celuloidu pásky
vzájemná objetí tak plná smyslnosti.... lásky

Po bouřce.....

vzduch plný svěží krásy deště a právě prožitého okamžiku
kdy nebesa se bouřkou otevřela a tebe celou v jednom mžiku
jako kouzlem obalila miliardou kapek chladivé a svěží vodní tříště
já nenalezl odvahu se dotknout mokrých šatů tvých snad někdy příště
a jen pohledem teď hltám vodou zvýrazněný obrys těla a rychle kalkuluji splátku
abych odvážil se možná by jsi chtěla a já totéž na oplátku .....

Nejsme takoví.....

Slyšíš? Ptám se tě zdali vůbec někdy měl jsi jakýkoliv pocit třeba radost žal zda taky občas cítíš chladný osten viny.

Už je to dávno cos svět tvořil k obrazu svému a my jsme jen pouhé zbytky spadlé z prstů zamazaných od hrnčířské hlíny.

Zábly tě tehdy ruce když ušpiněné jsi je v moři omyl plném hluboké a čiré chladné vody tak už vzpomínáš si maně?

Prý zažhnuls život v nás když s podvečerem horkým dechem zahřívals své prací unavené a chladem promodralé dlaně.

Věz že jsme ta malinkatá a bezvýznamná stvoření co k pobavení tvému se teď hemží a jako hmyz se plazí u tvých nohou.

Jo jsme to vážně my ty malé kousky hlíny obživlé z nichž mnohé pocit dobrý mají když ve svých chrámech klanět se ti mohou.

Slyšíš? Ne všichni ale dobře spíme pod tvou kuratelou když se svými strachy chvějeme se během tmavých bezměsíčních nocí.

Ne každý spokojil se s tezí že to všechno vzniklo rozmarem tvým.... snad jen pouhou tvojí touhou jako ukázka tvé nikdy nekončící moci ....

Tak mě slyšíš?......všichni nejsme takoví!!!

Rezavá.....

jsem jako rezivý a nepotřebný klíč co trčí zalomený ve starém zámku
hned vedle západky a pavouka jenž tká si v koutě krajkoví svých sítí
a za to jak jsem celý život žil teď sotva shrábnu dobrou známku
mě nejde odstranit jsem rzí svou s tebou spečen ve společném žití....

Matematická......

když vezmu logaritmus srdce
a přidám odmocninu lásek
v rovnici dostanu dvě přímky
každou s množinami vrásek
kde pod tangentou času
schovaná funkce prolínání
jsme bod průniku dvou křivek
výsledek chyby v počítání

V hvězdokupě....

ach tolik chutí vůní ale žádná nikdy neporazí kadmiovou hašlerku
zapíchnu do hlavy si konektor a nabiju se myšlenkami na Terku
ta mezi hvězdokupu vystavěla úkryt pro svá nespočetná tajemství
nikomu nezradím to kde se skrývá vím kde je .... vždyť řekla mi to z přátelství

Závidím....

Závidím jemu a zjišťuji že čím dál více
Tomu jenž na rukou má bílé rukavice
Svou hlavu složenou u tebe na rameni
Je zcela jasné zde pro jiného místa není

Tak jako láska zatnout i svoje drápky
Nemuset se držet celé roky marně zpátky
Sledovat vír a chápat všechny souvislosti
Ty jednou rozhodneš kdy budu míti dosti

Sejmout tvou bolest složit ti hlavu na rameno
Slyšet jak šeptáš teď ve tmě moje jméno
Spočinout v klíně užívat okamžiku
Chci jednou sáhnout od dveří tvých na kliku


(foto Miri)

Na dotek.....

Na dotek tak blízko a tak daleko že bylo chvílemi slyšet tvé myšlenky
Nedotkla ses mé dlaně a přesto bylo cítit energii proudící mezi námi
Náboj protonů lehce pronikal póry tvé kůže a nezbedně jiskřil v prostoru
Koupal jsem se v té záři a ten mrazivě horký pocit byl nepředstavitelný
Tál jsem jako led a pomalu vsakoval do věky poznamenané desky stolu
Mezi vlákny dřeva jsem se pomalu prodíral směrem k tobě a vysychal
Tolik touhy a tak málo času usmála ses a odtáhla se o kousek dál
Nedokázal už jsem překlenout zvětšenou vzdálenost a tak se stahuji
Jako vždy když si se mnou hraješ a napínáš mě jako basovou strunu
Miluješ když vibruji a svou náladou mě nutíš hrát jako podivný nástroj
Jsem tou hrou už hodně unavený jako stradivárky po divokém staccatu
Plný drobných trhlin které mému nitru vtiskly specifický tón
Ještě hraji i přes hrubé zacházení a to jen kvůli tobě a tvé auře
A taky kvůli myšlence že jednou opřeš bradu o důlek u mé klíční kosti
Úplně stejně jako mistr svůj nástroj mne uchopíš a pevně přitiskneš
A zahraješ jeden dlouhý čistý tón jenž překlene celý vesmír

Čokoláda....

Malý kousek potěšení
Pozdrav z daleké země
Rozplyne se na jazyku
Tak jako ty ve mně.....

Neomezený přístup.....

Chtěla bych abys jednou přišel domů,
své klíče nechal v předsíni, pak bychom se smáli spolu u horké kávy v kuchyni.
Řekl bys při tom spoustu věcí o kterých nemám tušení, však na tom vůbec nezáleží, slyšíš to srdce bušení?
Vím že dobře znáš to tajné heslo, co ve mně ženu odmyká, miluju když se takhle tváříš, jako že se tě to netýká.
Máš ke mně vlastně plný přístup, heslo je dávno hacknuté, proč chodíš každý večer domů a moje lože netknuté.
Chtěla bych jednou abys zůstal, myšlenka příliš bezbožná, chci tě mít zcela ve své moci, já kudlanka jsem nábožná.
Vzala bych tě už navždy sebou, třeba tě strhla do vody, aby jsi se mnou navždy zůstal, pro odchod neměl důvody.

Pohoda na anglickém venkově....

stál v lesklé zbroji a zahalen v plášti
vojenská přilbice na slunci se blyštěla
Britů ponuré pohledy plné jsou zášti
v té chvíli už odplata po větru letěla

kolem slova svá metal a sotva je vážil
tu zemi chtěl podrobit římskému právu
on po moci krvi ve svém nitru bažil
chtěl kopyty rozrýt anglickou trávu

naposled zaduněl basem: et cetera !!
pak úžas v očích a vydal zvuk vzdechu
to práci svou odvedla letící sekera
je o hlavu kratší.... ta válí se v mechu

V zákopech pod Moskvou....

v dlani lístek jednosměrný 

ten do pekla ne do pohádky 

všude strach tvůj přítel věrný 

ve vzduchu jsou cítit zvratky 

v oknech stíny šedé tmavé 

a s nimi smrt ta stará dáma 

tvé bílé vlasy kdysi plavé

až si pro tě přijde bude sama 

čas zpomalil se teče líně 

zbývá z cigarety ještě půlka

z dálky přesvědčená o tvé vině 

políbit tě spěchá kulka

Petra....

(kresba Veronika)

Havran.....

až půjdeš spát a havran noci mávne svými perutěmi
bez rozmýšlení odpovím že chci být dozajista mezi těmi
kdo sny tě provedou tak aby ze spaní jsi šeptla moje jméno
aby ráno s úsměvem ses ptala: '.... kdo jsi a jak vysoká jsi ceno?'
a zdali pít chci život sát jen ze tvých dlaní
zdali mužem chci být tvým když ty chceš býti mojí paní
však teď tu za zrcadlem jsem a vzkaz svůj črtám na sklo orosené párou
jen spousta vykřičníků podtržená tlustou roztřesenou čarou
jsem již jen obraz pouhý bledý nezřetelný křehký
ty ostré líce temné oči obrys zlověstné a vyceněné lebky
to ty jsi pořád tam a já zase tady na opačné straně
čas přinesl nám klid už nezní hlasem jako zněly kdysi naše zbraně

Léto na Islandu....

Zas cítit vůni hebkou jak prachové peří
a vnímat krásu něžných okamžiků
proč čekám příchod zimy ke svým dveřím
je léto pod gejzíry v slunném Rejkjavíku

Slunce se mezi břehy fjordů na střepiny láme
a vítr běhá po hladině temných modrých tůní
snad sto let či jen okamžik se známe
ještě jsem nesmyl z tváře tvoji něžnou vůni

Snad dávno odešla jsi sama do večera
čas tiše sněží do stop po tvých nohou
jsi dlouho pryč mám pocit jako by to bylo včera
proč nemůžeme my když jiní jinde mohou

Už zase slunce šlape svoji cestu
pomalu a vytrvale kráčí kde bere na to síly
ruce vztažené mám v marném smutném gestu
na věky budu tady sám .... zde pod gejzíry ....

Zapomenutý dopis....

dnes našel jsem tvůj dopis co neotevřen dlouhá léta ležel na polici

psaný pevným čistým písmem skoro jako v učebnici

pohladím papír cítím jeho nepatrné pravidelné sklady

má pořád tvoji vůni já rozpomněl se a teď jsi zase tady

píšeš v něm chybíš mi má lásko a taky ptáš se zda-li to vím

zašeptám sbohem něžná krásko......

........na tuhle otázku už nikdy neodpovím

Zvednu oči.....

když každé ráno od snídaně zvednu svoje oči
vidím pramen vlasů tvých ti padat dolů přes obočí
kde místo černé načrtne si lehkou bílou linku
a já rukou vetchou za stolem tam u snídaně na vejminku
do hrnečku se srdíčky doleju ti sladkou bílou kávu
a ty s úsměvem pak smeteš mi pár smítek na rukávu
pak také možná dovolí nám po poledni ještě naše stáří
vyjít si ven za sluncem jenž svítí na zápraží
a já polibek v podvečer ti vtisknu na tvé bledé líce
s tím že možná je už poslední a nebude jich více

Tahy štětcem....

pevnými tahy štětce chtěl bych popsat tvoje tělo
každičký kousek pokrýt chladnou černou tuší
kaligtaf nejsem ale vím že tohle by se smělo
vepsal bych do kůže tvé jak ti to dneska sluší

Jarek.....

podvečerem brouzdáme si s robou po nákupech Kerolajnou
zrazu vztek si mizí svět je na pohodu a náladu mám fajnou
bo veřte že to pro mně byla rána chtělo by se říci přímo darda
když zrazu uvidíte na lavečce sedět Ostravského barda
jak listuje si zápisníkem a čte si v dnešním odpoledním sportu
a já bych tolik chtěl aby vzal mně někdy s sebou na chvilečku do holportu
aby přečetl si veršů pár mých a dal mi potem dobré rady
aby řekl: dobře napsal jsi to chlapče .... tu a tam a dokonce i tady....
pak náhle vstal když z galerie přišla jeho paní
usmál se postavil a přes ramena objal svojí dlaní
pak zmizeli mi dole na jezdících schodech do podchodu
fajně ten letní večer začal přímo na pohodu

Míjení....

tak jako když malá míjí velkou na hodinkách i já tě míjím když mi znenadání zkřížíš cestu a zase mizíš v davu
---
byl to jen užaslý a nečekaný pohled na tvé bledé líce všechno je náhle pryč a já ani nestačil za tebou otočit svou hlavu
---
jen krátký okamžik a přesto něco hrne se mou vyschlou schránkou do světa v němž mnozí slepí jsme a k sobě hluší
---
pomalu se otáčím když ztratil jsem svůj směr a zmámený si hledám ono místo kde nalezl bych balzám na svou duši

Na atomové úrovni

jako neutrino jenž zalétá k nám z dalekých galaxií tak závojem který tvé jádro kryje chtěl bych proniknout do tvého pulzujícího horkého nitra

kde na úrovni atomů tvořených houfem částic kolem rozzářených jader bych s lehkou interakcí proplul blízko až téměř na dotek jejich elektronových drah

elektron jemně postrčit bych mohl stranou tak aby změnou dráhy povyskočil na vyšší energetický stupeň a při přeskoku zpět by vyzářil svou energii směrem ke mně

však netečný ke všem těm kvarkům v jádře minu ohbí jeho dráhy a volně prolnu zpět do okolního prostoru abych nezachycen pokračoval dál.... až na konec známého vesmíru

Jak se ti spalo minulou noc.....

řekni jak se ti spalo minulou noc má milá

když topil jsem se a němě volal o pomoc

ještě chvíli tvářit můžeš se žes ani netušila

už dokonale chápu co sžírá tě to za nemoc

pozdě na změnu a není místo na pochyby

dnu kosti daruji své a rybám odkazuji maso

snad někdy osud dožene tě šeptne: a co kdyby

 .......co kdybys nevázala k mému krku laso

načrtneš nesouhlas hned vedle mého jména

myšlenka zabolí jenž napadne tě vzápětí

nikdy nebyl jsem mužem tvým a ty moje žena

tak proč smrt odkázal jsem tobě ve své závěti.....

Nosíš mé jméno....

stvořená z noci plné kouzel za zvuků nočních běsů vyjících na měsíc jenž nám nedovolí spát
_
s kolíbkou vyrvanou ze stromu v tomhle lesu sovy tě tiše hlídají když sama jdeš si večer hrát
_
znalá starých temných umění jak z plátna barvou život stvořit z výše máš teď nadosmrti dáno
_
snad svět tě léty příliš nezmění kéž k tobě milosrdné bude slunce při východu každé nové ráno


(malba autoportrét Veronika)

Kolotoč luny....

Na dráze své s hřívou plnou hvězd v pustině nekonečného prostoru
ukazuji denně svou usměvavou hladkou tvář

Poselství do lůna žen vysílám jako tichou svatozář
hodiny bez tikotu nastavím tam kde zdroj  života kryje průsvitný ti šat

Mocí mi souzenou udržím světa dávno  předurčený řád
když snesu se a pohnu zemí ba i vodou po dvakráte denně

Pohlédnu přes rameno milencům a také osamělé čtoucí ženě
jenž s útlou knížkou oddechu své mysli básní dopřává

Někdy své světlo lehce bokem odrazím to stín se sklouzne doprava
že takto zamávám však dole nikdo nevnímá a nevidí

V nocích bezesných svítím všem toulavým aby nevráželi do lidí
jsem hnací silou jádrem vašich srdcí vašich motorů

Když na své dráze s hřívou hvězd v pustině nekonečného prostoru
ukazuji vám denně svou tichou přivrácenou tvář

(malba Veronika)