Do nitra.....

Odrazem pluji
do modravého nitra
do dvou temných slují
zřím barvy jitra
až slzy dokanou?

Otázek tisíc
slova v odpověď žádná
zkus poprosit měsíc
zní rada snadná
brzy noci nastanou.

V jeskyni náhod
tepe život tak křehký
kdo poskytne návod
najít cíl není lehký
to vrásky prohloubí.

Užívám si té chvíle
k průzkumu stavu
zda znám svoje cíle a
chladnou mám hlavu
pak k boji nakročím.

Bludiště mé mysli
je prostorné temné
osud hra je jen s čísly
a vlasy tvé jemné
když je pohladím.

Vrací zpět co je dáno
ven z duše spěchám
když v zrcadle ráno
odraz chviličku nechám
dívat se do mi očí.

Láska....

vypadá jinak než jak si ji pamatuji a jak jsem doposud ji znal na pohled krásná mladá usměvavá žena

má vše co od života může ještě chtít a život komu dát a sama se sebou je evidentně velmi spokojena

propátrá dav svým vševědoucím pohledem a k ženě přede mnou stočí své uhrančivé pátrající oči

celá ta situace mě fakt pobaví myšlenku oslovit ji spřádám dokud se náhle ke mně čelem neotočí

po jiných teď již nekouká krčím se strachy jak jen tušit mohla že se tady obohatit hodlám v jejích zádech

panika zachvátí mě srdce se rozbuší a já akutně teď potřebuji aspoň jeden milosrdný nádech

srdce mi blázní a chce vyskočit mi z těla  myšlenka temná s podezřením zdá se náhle stvrzená

není to čistá láska co jsem pro sebe si hodlal dneska ukrást ale její sestra........ krutá láska zhrzená

Znám tě.....

máš stále jemné čisté rysy
tak jak znával jsem je kdysi
na úrodných svazích Kontara

znám tvůj pohled zpoza vlasů
ta tíha ztraceného času
mi zapomenout nedává

těžká a tvrdá práce v hlíně
obloha modrá naše snubní síně
a hudbou gong co k práci svolává

byli jsme vězni v téhle době
dva blázni propletení v sobě
na pomezí dne a večera

pak zmizela jsi mi během chvíle
stačil jen oblek tmavé brýle
nejistý příslib štěstí na dosah

vidím život ti poznamenal rysy
pro mne však krásná jako kdysi
stačí jen ruku natáhnout

stačil by dotek drobné dlaně
tvůj pohled polekané laně
a svět by zase zůstal stát

projdu a zvládám citů nával
tam uvnitř křičím: 'já tě znával !!!'
však moje tvář je netečná

sám teď kráčím po ulicích v Nabé
já znám tě Mioki Watanabe.....
.....ale ty mě už nikdy nepoznáš

Navždy.....

Vím.....bylo tehdy lépe když souzněly nám duše rok s rokem ruku podal si a všechno zní náhle tak hluše číše je prázdná

Vyschly řeky a taky ta poslední a sladká kapka vína teď vadit nebudem se čí to byla vina nejen slunce večer za obzor si zapadá

Ještě chvíli chtěl bych mít ten pocit že mám štěstí zoufale vykřiknu když udeřím svou pěstí bolest žal můj neskutečně násobí

Marně se snažím dostat všechno zase jednou zpátky je tomu na den rok cos zmizela u křižovatky dál šla jsi cestou neznámou

Tak sedím sám a přede mnou je láhev prázdná tvé místo nezastoupí do mé smrti žádná.....kdo poznal tě ten pochopí