Od jara ve spěchu, od jednoho se řítím ke druhému činu, dnes den je poslední a doufám konečně, že už si odpočinu a sílu zpět si do sytosti naberu.
Dovolená letos žádná, dny v jeden spojily se v proudu času, knihu vezmu po létech snad pro duši v ní najdu spásu, pokud mi to ovšem spěch můj dovolí.
Pomalu sílím odpočinkem, i když venku šedavo je a jde to ztuha, v baňaté sklence víří voní zlatavá mé duše vzpruha, hřeje mě v dlaních a duši pohladí
Otevřu slunci dveře do temnoty , vesmír si běží země na své dráze pomalu se točí, v hlavě to tepe žaludek litá jak na kolotoči, ale mi to nijak nevadí.
Člověk nádoba je hříchu plná a málokdy se zdá mi býti prázdná, samota ubíjí chladí jak vesmír dotekem svým vzduchoprázdna, čas dávno už mě nebolí.
I když spěchám s ranní kávou, jako šnek si lezu, opatrně za sebe si kladu svoje kroky, už nejsem junák a za krkem si nesu roky, to jen hlava o mládí mi bajky vypráví.
Ničeho se neboj, vždy mi řekne a pak se mnou práskne o zem a to bez příčiny, trest za mé málo promyšlené činy, nějak přežít mi však stále vychází.
Endemit, jediný svého druhu, vázaný chybami na pevno k časové ose, mělo by mi býti teplo, tak proč stojím venku v kose, komu co jsem udělal si naříkám.
Komu co a jakým právem, tohle teď nevyřeší dilema v mé duši, bože kde mám zase vodu, proč mě po ránu zas tolik suší, nehodlám se nikdy napravit.
