A stačilo jen....

 

Dlouhá pustá léta míjení
v prostorách s vůní kovu
otázka zdali se to nezmění
mi na mysl přichází
*
Stran veřejného mínění
mám licenci básníkovu
kde osud pro nás pramení
a co nám vlastně schází
*
A stačil jeden okamžik
svět jako by se zbláznil
starý klíčník dveře otevřel
postrčil nás přes veřeje
*
To povedlo se takže dík
vždyť v žaláři nás zazdil
proč na nás jenom zanevřel
proč se to zase děje
*
Cloníme oči před světlem
myšlenky táhnou hlavou
vše asi zjistíme až po čase
s tím nic dělat nemůžeme
*
A co když se nepletem
a jsem pravým a ty pravou
buď budem spolu v nečase
............nebo se rozejdeme

Signum....

 Čmárám a črtám slova na ubrousek zbývá mi půlka zvětralého piva zatím dal jsem třetí čtvrtý kousek už to ani nevnímám

*

Spustí se ve mně stavidla a trhají se hráze sypu svá slova z rukávu fuk je mi špína a švábi na podlaze teprve teď žít začínám

*

Prokletý společností tak jako generace dříve stojaté vody jiným vyhovují já rád jsem že se to tu hýbe hlava třeští znovu si objednám

*

Piju jak šílený slova hážu jako bez rozumu není to talentem svuj podíl odvádí i dávka zlatavého rumu ... na vás si ještě jeden dám

*

Uchopím sklenici a piji lačně a taky dlouze nic mě tak neničí jako vyhýbat se lásce a její sestře touze v sobě se navždy zamykám

*

V ulitě samoty jako šnek se večer stulím nemusí nikdo uvidět jak po propitých nocích bulím tajemství jenž nikdy nevydám

Jen tak tě vidět...

 noc ze dne zase kousek upila si

a pokušitel soumrak tiše ústa vábí

na trsy jahod sladkých jako med

*

voní tvé tmavé sametové vlasy 

jsou krásně hebké jako po hedvábí

na tuhle vůni stačí jenom pomyslet

*

chtěl bych tě zase někdy potkat cestou

hned veselejší byla by má nekonečná trasa

vedoucí z nikud támhle do nikam

*

co taky se starou obnošenou vestou

když nová možná byla by má spása

v trápení se .......to já zase vynikám

Čekám na vás....

 pár kroků od břehů Loiry, v honosném zámku beze stěn a stropu ukrytého v přítmí pokřivených stromů, dýchla na mně v polorozpadlém hotýlku v Avoine atmosféra plná magie a zanechala v mé duši stopu s pachutí minulého století, vytahujíc z paměti dávno ztracenou vzpomínku

*

kodrcavý povoz místního prodejce laciného vína, cinkot vyluzovaný  láhvemi na jeho korbě, tiché pomlaskávání vozky a tlumený klapot kopyt utahaného koníka, se stejně jako paprsky slunce sotva prodraly přes zatažené těžké závěsy a já mám znovu pocit, jako by to bylo včera co jsem tady byl naposledy

*

pořád slyším povrzávání podlahy pod těžkými kroky hospodského, tlumený zvuk hovoru místních štmagastů, cítím ostrou vůni sýra a jemně nakyslou chuť červeného vína, smíšenou s omamnou těžkou vůní gittanes, linoucí se pode dveřmi z nálevny, a všechny tyto vjemy činily smysly bystřejšími a vnímavějšími

*

vidím váš úsměv utopený v pološeru, záblesk krajkoví v namodralém přítmí a nezřetelný obrys vaší postavy, stejně jako pobaveně pozvednuté koutky vašich smyslných úst, když jsem se vás poprvé nesměle dotknul a to vše se na mně valilo ze všech stran a já prožíval ty nejkrásnější okamžiky svého, tehdy velmi krátkého života

*

pořád cítím ten žár, který jste rozdmýchala svým zjevením, kdyz jsem s vámi tenkrát, před mnohými lety, přijel do malinkého útulného hotýlku a pyšně si vás vedl nahoru po schodech, zatím co hospodský žmoulal v koutku viržinko a po očku sledoval naše kroky k podkrovnímu pokoji za poslední peníze co jsem měl 

*

zase vás vidím slečno, vaše dlouhé, hnědé, vlnité vlasy, stažené do jednoduchého ohonu růžovou stužkou, nabírané rukávy na vašich šatech, zase cítím Channel, jemnou nevtíravou vůni dráždící mé chřípí, chuť vašich rtů, sladkou růž barvy temné krve a píši vám, že na vás čekám v malém hotýlku v Avoine

Maître peintre....

Pamatuji pokřivený obraz Aifelovy věže odrážející se na hladině Sény, vítr čeřil hladinu drobnými vlnkami a vy jste stála s mírně zakloněnou hlavou a šibalsky přimhouřenýma očima a já maloval

*

Dodnes netuším co vedlo mou ruku ale obraz který se pomalu vynořoval z hloubi šedivého plátna byl jiný než ty ostatní plný světel kontrastů a se snovým lehce načrtnutým pozadím 

*

Vaše rty barvy burgundského s jemnou linkou nad horním rtem zářivě bílé zuby s nádechem barvy perleti malá piha pod levým okem kouzelná linka obočí a lehce nakrčené čelo jako z přemýšlení

*

Kabelka ležérně zastrčená pod levým podpažím ramínko květovaných šatů stáhnuté mírně dolů tak aby podtrhlo křivku vašich ramen nad podhaleným dekoltem lemovaným bílým  krajkovím

*

Oblouk vaší šíje téměř kopíroval křivku věže a v zákrytu jste tvořili jeden celek jehož části byly vzájemně propojeny nevídaným způsobem a nedalo se odhadnout kde jeden končí a kde druhý začíná

*

Trvalo to snad věčnost kdy čas hustý jako med pomalu stékal na dlažbu nábřeží a já byl v tranzu kdy si nepamatuji jediný okamžik kdy jsem tvořil dílo které nemá v mé tvorbě obdoby a ani mít nebude

*

Stvořil jsem vás a už nikdy jsem od té doby nevzal do rukou paletu a štětec a mnoha nánosy pokrytý osamocený stojan odpočívá v temném koutě ateliéru kde pomalu zapadá prachem ověnčený trsy pavučin

*

Odešla jste neznámo kam a přesto cítím že jsme vzájemně propojení stejně jako tenkrát když jste se zmocnila mé duše a já od té doby chodím každý den na ono místo na nábřeží a vyhlížím povědomý úsměv a vaši tvář

Slyším tvůj hlas....

 

Na pevném břehu oči mhouřím 
přemítám nad ženskou touhou
Snad přelétavá by ses zdála 
chtíče moci loutkou pouhou
*
Ve dne slábneš a noc sílu vrací 
z temné strany letí záblesk světla 
Vracím se tam odkud vzcházím 
byl jsem chladem teď zdroj jsem tepla 
*
Jsem dravá ryba jenž zuby pohladí tě 
i mírná mřenka co sedře bledou kůži
Slané rudé slzy náplní tě 
cítíš jen bolest žal a dech tvůj se uží
*
Kráčíš si suchou nohou po hladině 
běh za hvězdami pouhý krok od vesmíru
Ráno tvé lože zasypané květinami 
kde do života sbíráš novou víru

Znám vás....

Vím kdo slečno jste a prozradil vás kradmý úsměv pod japonskou třešní

Vím co dělat by se mnohdy dalo ale nejde to však oba nejsme dnešní

Když vítr čechral vaše vlasy a na trubkách plotu vyhrávaly střípky tónů

Já topil jsem se ve vás a v odlescích jenž barvu měly jako z mahagonu

A tak tu sedím i když ve mně všechno uvnitř touhou po vás bolestně si křičí

Na chvíli chtěl bych s vámi usednouti do stínu a k borovici do jehličí