sněží.... padají k zemi tolikrát proklínané roky ostří tvar dává jako když kovář koně ohněm do železa hřeby obouvá
závěje slov do vloček umně vplétají své sloky naděje umírá ač jistě není poslední ono to půjde myšlenka se vemlouvá
mlč!!! tím slovem práskneš jako bičem přes má holá záda z očí kapky krve stékají a mysl připustiti nechce porážku
nevíš jak moc to bolí možná více nežli nečekaná zrada minulost tiše odplouvá a kde lana nelze chytiti se hledá ruka náhražku
Balanc na hraně svobody zítřka
Ruce jsou v modlitbě sepjaté
Vrzly teď do ticha zahradní dvířka
Naděje pláčou si pod zámkem zajaté
Polštáře hustého vlhkého mechu
Jistota samoty a pustých nocí
Z dálky mi zazněla ozvěna vzdechů
Nevěřím že vidět budu zas moci
Měsíční zář oknem na těle kreslila
Obrazec ve tvaru spletených lilií
Doufal jsem a ty jsi naopak věřila
Každý teď na své jsme straně dvou linií
taješ a není to jenom z vína
na koho padne tahle vina
čas moudře možná ukáže
když ti prsty jedu po páteři
odemknu další sadu dveří
jen řekni kdo tohle dokáže
ten neodbytný pocit horka
je z tebe zase malá holka
bláznivý pocit souznění
a ani jeden nejsme v právu
ty ulehla jsi v hebkou trávu
ať se to nikdy nezmění....
až jednou uslyším šustit tvé perutě
uzamknu mysl svou za ruku vezmu tě
vytěsním vzpomínky na bolest na zradu
zamknu je do hlavy tam někde dozadu
až jednou ucítím tvůj dotek nesmělý
budu jak malý kluk cítit se dospělý
už lásko musím jít
zašeptal jsem tehdy
a tížilo mně svědomí
když držel jsem tvé dlaně
~
já nikdy nezapomněl na ně
a právě tohle vědomí
zda ještě uvidím tě někdy
mi nedovolí snít ...
pamatuješ? já pořád za sítnicí vpáleno mám zrcadlení
ten odraz těla tvého když jsme se proplétali ke zničení
ty chvíle kdy jsme navzájem si děkovali za záchranu
pak osud hodil matnou mincí a ty odjela jsi v jinou stranu
teď dálka rozděluje to co tehdy svázáno být chtělo
já stále pod dlaněmi vnímám tvé roztoužené sametové tělo
Kdo na mně zavolá
Koho dnes odvésti
Kdo bude šťastlivec
Host dómu bolesti
•
Sevřený v útrapách
Zmámený lektvary
Po vzduchu zalapá
Obličej beztvarý
•
Zvednu se opráším
Šat barvy temnoty
Všechny vás odnáším
Projev mé ochoty
•
Úděl můj kositi
Lán lidu po světě
Nezkoušej prositi
Jiný už nezve tě...
.... ty však pozveš mně dál
Dnes jsi mi řekla: ty jsi mi ale děsný kaňour ty můj chlape
jsem děsně ráda jak to mezi námi přes drobnosti pořád hezky klape
a sladké tajemství hned vmetlas do mé překvapené tváře
prý dárcem DNA hrdým jsem se stal a výsledky dva už mi nikdo neodpáře
Nezbývá žádná jiná možnost než skládat z nahodilých chvilek
To co ostrým hrotem na kousky rozporcoval čas
Do skládačky života každý den přidat další nepodstatný dílek
Jen ve snech býváš pánem svým a ve dne slouha času zas
Couváš a svět celý obarvíš temnotou v jemném pastelovém tónu
Chvění v duši vyvoláš když do jezera z tuše noříš s podvečerem dny
Ve smyčce kouzelné kroužíš a pátráš kolem mého útulného domu
Chladem mně objímáš když večer k zemi obracíš svou potemnělou tvář
Dřímu si v noře v polospánku schoulený a obavu mám aby mi probůh něco neuteklo
~
Pak by svět celý ztichnul pachem zmořený a v doupěti rozpoutalo by se učiněné peklo
Na troskách
kdysi mocných impérií
žijeme své malé
roztodivné etudy
knížata noci
kněžny vládkyně synapsií
útěk do nicoty
cestou do nikudy
Sbíráme potěšení
když hrajem představení
lepkavá sláva
teče jako hořký med
miříme do nikam
směřujeme k zapomnění
hnízdíme v klecích
nezažijem žádný let
Každý si neseme svá krvavá stigmata
svůj života kříž a trnovou korunu
karma je svině a těší ji odplata
přijde když nečekáš u láhve rumu
.
Nohy ti podtrhne zlomí tvá zápěstí
duši tvou rozetne na stovky kusů
semele život tvůj v hromádku neštěstí
vybírá okamžik dle svého vkusu
Svolejte známé
ať přijdou se bavit
až od stěn dóžectví
hudby se odrazí tón.
*
Ty barvy a víření
tančící masky
potoky vína
slavíme večera skon.
*
Že úsměv na tváři
vepsaný do masky
mám z pocitu štěstí
že radost mám?
*
Vždyť dneska umřelo
ztracené dětství
místo něj nastoupí
šalba a klam.
Myslíš si že nepustím nikoho k sobě dosti blízko
ze strachu že mohl by se dostati mi k tělu
málokdo dostal možnost využít pak stávající situace
a navždy vložit se mi do údělu
*
Sama však jednou dostala ses na dotek
téměř na dřeň mojí okoralé samotářské duše
vloudila ses mi pod kůži a seřezala v pruzích slupku mou
aniž cokoli teď tuše
*
Dotek rukou mazlivý a hebký tolik lákal
až téměř bolela ta utajená dobře skrytá tužba
když smuten o pár pírek lehčí pryč jsem tehdy odcházel
duši mou cestou tížila bolestivá sužba
Pokroucený stín vržený zmírající lampou
šepoty nocí dál temnotou posílají zprávy
ten koho sami se bojíme prochází Kampou
výkřiky v tmách a pád těla do Vltavy
*
Lepkavý zámotek ticha v pavučině noci
pohled přes rameno rychlý a prchavý
těch pět procent ukrytých v obsahu moci
volba možného počtu osud je vrtkavý
*
Jeden je moc a dva už zase proklatě málo
čáry na zádech otlaky v dřevěném žebroví
včera jsem našel tě ztratil a pak se mi zdálo
že kde raněná spočíváš nikdo mi nepoví
Možná že zítra koupím si tvou novou knihu a stránky bílé jako sníh opatrně budu s úctou chvějící se rukou v mihotavém světle svící obracet
*
A možná že ty sama přečteš si pak stránky své s písmem černým jako havrani když na polích si posedají s rozkoší zas budeš pomalu je číst
*
Verše budu jako nektar sladký celý večer do úmoru sát až dokud příběh písmem vykreslený ve mně neožije ač trochu měl bych jej už asi znát
*
Tak jako trnky zralé když v nápoj lahodný jsou proměněny budou tě samy verše napájet až k úplnému zmámení kdo neměl by to rád
*
V podvečer ulehnu a pod polštářem založím ten útlý svazek to abych blízko ti byl a ve spánku poklonu bych tobě mohl do hluboka vyseknout
*
Ve snech tvých o nevinnost s úsměvem připravím tě a zítra naleznu tě udivenou ptát se budeš jak se mohlo něco takového mezi námi stát
Kloužu a sjíždím dolů po tvých hebkých vlasech jsem jedna z kapek na téhle trase a jásot všech ostatních si teď s chutí užívám
*
Ihned sklouznu dolů na broskvovou tvou kůži vyberu zátočinu až dech se mi úží obloukem kolem klíční kosti pospíchám
*
Kličkuji jak slalomář na krku míjejíce chloupky sjíždím tam dolů do voňavé hloubky kde mezi kopci lákáš mě úžlabím
*
To však není vše a není to konečným mým cílem jsem kapka zmlsaná já užívám si chvíle a proto se dále cestou rychle ubírám
*
Na chvíli brzdím u ďolíku vprostřed tvého bříška kouknu se dolů a řeknu si: 'sakra to je výška!' ještě co dělat cestou dolů mám
*
Už míjím pahrbek má vprostřed vlhkou tůni jsem jako omámen když cítím jeho vůni a chvíli cestu ani vlastně nevnímám
*
Ve sjezdu kroužím dojedu až po kolena tam je to místo kde zatím drží ještě pěna v které se rozpouštím a tiše prolínám
*
Chtěl jsem si dojet až tam dolů po kotníky leč nestalo se ale i tak zvolám: 'díky!!!' Není to naposledy slibuji ještě to někdy dám.
Nepřijdu a ty to netušíš, když zahalená v plášti po ulici sama kráčíš podvečerem a s hrůzou ve svých očích se vyhýbáš temným zákoutím. Řetízek s malým křížkem na tvých prsou vrhá do tmy drobné pablesky a znamená v těchto pohnutých dobách jedinou naději a pomoc. Je to již dva dny co jsme se neviděli a tak spěcháš.
*
Procházíš temnými zákoutími města uvrženého v bídu a zmar neštěstím, které se na něj sneslo. Prý trest za jeho předchozí protopášnost a aroganci vůči okolnímu světu. Trest za to, že bezostyšně stavělo na odiv svou velikost, své vysoké věže a bílé, do dálky zářící zdi a křičelo do světa svým bohatstvím a s nikým se nechtělo dělit.
*
Temno, jenž sneslo se odněkud shůry. Temno, jenž bez slitování vstoupilo do každého domu, kde bralo nejdříve syny a dcery všem rodinám bez rozdílu a pak svou temnotou pohltilo další generaci, kde si vybíralo svou krutou daň a nenasytně polykalo lidské životy, trhalo veškeré lidství na kusy a učinilo z nás pouhá vystrašená zvířata.
*
Odjíždím z města a ty netušíš, že již nikdy nepřijdu. Hlasitý zvuk kol, kodrcavě poskakujících po nerovné dlažbě a neustálé otřesy káry, na které mně vezou, dávají zapomenout v jaké že jsem to dobré společnosti. Starosta, vikář a támhle v rožku naproti Jakub, břichatý řezník u kterého jsem vždy nakupoval. My všichni teď opouštíme umírající město a miříme za svým osudem.
*
Honorace našeho města, sestava těch nejbohatších, nedotknutelní. A přesto odjíždíme, opouštíme vše co nám kdy bylo drahé, rodiny, přátele ba i majetky a naše obličeje dokonale odrážejí hrůzu posledních dní, jenž nás donutila k odchodu. Skelné, hluboce zapadlé oči, pokryté mázdrou s krvavými skvrnami v kdysi čistém bělmu, nateklé, pergamenově bílé tváře.
*
Neuslyšíš již nikdy můj hlas, už se tě nikdy nebudu moci letmo dotýkat, už nikdy nenalezneme možnost jak být jeden druhému na blízku. Čtyřspřeží, které nás odváží za hranice města, je tiché a tmou se nesou pouze čvachtavé kroky po rozbahněné silnici vedoucí z města. Temné mlčící postavy, připomínající svými zobany čápy marabu, bez jediného slova vykonávají svou nevděčnou povinnost.
*
Nacvičeným pohybem nakloní káru a téměř bez jediného zvuku sklouzneme do hluboké jámy, plné nehybných těl, ležících v nevábné směsici hlíny, vody a nehašeného vápna. Setkáváme se s ostatními obyvateli města, kteří měli pochybnou čest, opustit žalář mezi hradbami před námi. Místo posledního odpočinku, daleko za hranicemi města.
*
Celé dny se objevují další a další povozy a nafouklá těla dopadají na ty pod sebou, až ležíme namačkáni jeden na druhého. Ticho je rušeno pouze zvukem malých bublinek plynu z rozkládajících se těl, jenž probublává na povrch a s tichým praskáním vypouští hnilobný zápach do širého okolí.
*
Už nikdy nepřijdu a poslední odpočinutí naleznu tady v objetí s ostatními obyvateli města, kteří bez rozdílu sdílejí místo společného spočinutí. Ti, jenž do dnešního dne unikli před nepředstavitelným utrpením, teď s námahou a za tichých modliteb, zasypávají jámu hlínou a staví na vrcholu rovu dřevěný kříž, prostou připomínku budoucím generacím, pokud nějaké ještě budou.
*
A já netuším, zdali se ti podaří přežít a nebo s ostatními nalezneš svůj klid ve vedlejší jámě. Možná, že taky nikdy nepřijdeš......
