Ve vašich očích vesmír......

 

V kráse ocelové šedi s černou temnotou vprostřed hýčkáte si slečno dvé překvapení ne nenasytnou nestvůru požírající galaxie ale hvězdy temné jako inkoustová hladina rybníka. 

*

Navzdory vůkol panující vší té vesmírné symetrii paprsky vašich zorniček popírající veškerá pravidla biologického konstruktu křičí svou nádhernou odlišnost do celého světa. 

*

Drobounké duhové vlnky mezi zářícími stélami galaktických ramen přitahují mou pozornost jako vesmírný magnet a vyprávějí prastarý příběh o věčném obluzení jemuž nelze odolat.

*

Lapen miriádami fotonů a přitahován vaší gravitací kroužím svým vesmírem po oválných drahách s myšlenkami na věčnost a pokaždé když protínám rovinu vaší ekliptiky tiše žasnu.

*

Máte v očích vesmír a já jsem jen nepatrným bolidem kterému dovolíte navštěvovat vás hořet plamenem v barevných atmosférách vašich planet a než jej po tisící necháte odlétnout do chladné samoty nekonečna. 

Křičím.....

 Křičím a plivu 

hustou jedovatou slinu

a v duši žár jenž tvé činy neodpouští

když ty opustíš mě

samotou tady neuhynu

zakletý v čase jak vádí suchem v poušti

*

Křičím a plivu

všanc dávám cennou vláhu

zvedám se po sté a po tisící znova padnu

nevzdám se světe

stát budu na tvém prahu

pár dalších kroků určitě ještě zvládnu

Joanno....

 Vedu si vás Joanno v rytmu udávaném žesti v zakouřeném lokále kde obrysy postav mizí v namodralém oparu který vyplňuje malou špeluňku od stropu až k ošlapané dřevěné podlaze.

*

Pětice světel marně se dožadujících pozornosti místního publika nedokáže vyloupnout z prostoru více než nezřetelné stíny našich kroužících těl spojených podmanivou tichou hudbou v jedno.

*

Třísky trčící z rozpraskaných desek při každé otočce do krve zraňují vaše bosé nohy a vy i přes všechnu tu bolest stále tančíte lehce jako motýl nad rozpálenou letní loukou nedbaje ničeho.

*

Kapky krve z rozbitých chodidel píší zprávu o radosti z pohybu a vaše vláčné ladně prohnuté tělo nenechává nikoho na pochybách kdo je zde dnes královnou i přes krutou cenu jež za dnešní noc platíte.

*

Ráno zase budete stát u tkalcovského stavu shrbená těžkou prací a bolestí a s hlavou plnou  dnešního večera ale dnes... dnes vám není nikdo roven a podmanivé melodie zní jako by byly napsány jen pro vás.

*

Tak mě vedete tancem Joanno tak jako ještě nikdy a já do konce svých dní nezapomenu na váš úsměv vaše zářící oči a lesknoucí se rty a vím že tenhle obraz mě bude provázet po celý můj život....tak mě veďte.

Dejna...

 Už jsem dost starý na to, abych prohýřil noc do božího rána, v zrcadle po ránu šedivá a vyzobaná vrána, krvavé oči, které ve tmě nesvítí.

*

Výčitky 'zase jsi vlezl do pěknýho lejna, tohle jsi proved naposled, když byla v tíví tmavovlasá Dejna', co s kamarády z Beverly na place skotačí.

*

Dávali tehdy nekonečných devět set dva deset, tak jako tehdy ani dnes bych k takovýto sračce vůbec nesed o podobné věci díky věku sotva zavadím.

*

Trochu jsem vyrost a jsem z jinýho už druhu, když se mám zhuntovat, tak raděj v práci u soustruhu, ta trocha dřiny navíc mi dnes vůbec nevadí.

*

Mládí a játra už jsou v čudu stejně jako děti, nikdy jsem nevnímal jak přítel čas nám kolem letí, tichý a spravedlivý brach, co nikomu nikdy nestraní.

* 

Na druhou stranu žil jsem tak, jak se tehdy jenom dalo, říci můžu dobře a někdy to tak dokonce i vypadalo, až jednou odejdu snad někdo svíčku zapálí.

Slečno M....

 Jste jako živý magnet plný špon sedřených ze všech možných druhů mužů

Pohled plný zvrácených životních epizod a smutku

Máte slečno Moniko nevinnou vizáž mazlivého půlnočního tvora 

I já stržen silou vaší magnetickou tulím se seč můžu

Zapomínám s kým pochybnou mám tu čest a kolik zlých jste napáchala skutků

Nevěřím že drží nahoře vám svoji pěst ten co s pobavenim shlíží na svět někde shora

Omámen předivem vylhaných slibů a nesplněných umělých citů

Jak můra za světlem jsem vámi ku plameni váben 

V rozedraných botách plných životního marastu chci míti svoji víru

Však sražen vámi zas a znova bez jakýchkoliv známek jemnocitu

Špinavý ubohý si připadám a beznadějný blázen

Chladný váš je pohled plný temnoty dvě černé díry vypálené do vesmíru

Kafe s tebou.... pebble part

 Chci být kámen tělem svým i v hloubi svojí poetické duše 

řekla jsi mi znenadání a já místo myšlenky zda opětuješ moji lásku 

náhle a bez varování stojím vprostřed pláže a jsem jednoduše

po kotníky ponořený do štěrku a téměř vrostlý do oblázků

*

V rukou hrnek svírám a překvapený nevěřím svým vlastním uším

když se ptáš zda se mi takto rozprostřená přitažlivá zdáš se

odpovědět netroufám si i když hluboko tam uvnitř tuším

ať oblá jsi či ostré hrany máš vnitřním zrakem vídávám tě v podvečerním čase

Na chvíli odpočinu....

 Od jara ve spěchu, od jednoho se řítím ke druhému činu, dnes den je poslední a doufám konečně, že už si odpočinu a sílu zpět si do sytosti naberu.

Dovolená letos žádná, dny v jeden spojily se v proudu času, knihu vezmu po létech snad pro duši v ní najdu spásu, pokud mi to ovšem spěch můj dovolí.

Pomalu sílím odpočinkem, i když venku šedavo je a jde to ztuha, v baňaté sklence víří voní zlatavá mé duše vzpruha, hřeje mě v dlaních a duši pohladí

Otevřu slunci dveře do temnoty , vesmír si běží země na své dráze pomalu se točí, v hlavě to tepe žaludek litá jak na kolotoči, ale mi to nijak nevadí.

Člověk nádoba je hříchu plná a málokdy se zdá mi býti prázdná, samota ubíjí chladí jak vesmír dotekem svým vzduchoprázdna, čas dávno už mě nebolí.

I když spěchám s ranní kávou, jako šnek si lezu, opatrně za sebe si kladu svoje kroky, už nejsem junák a za krkem si nesu roky, to jen hlava o mládí mi bajky vypráví.

Ničeho se neboj, vždy mi řekne a pak se mnou práskne o zem a to bez příčiny, trest za mé málo promyšlené činy, nějak přežít mi však stále vychází.

Endemit, jediný svého druhu, vázaný chybami na pevno k časové ose, mělo by mi býti teplo, tak proč stojím venku v kose, komu co jsem udělal si naříkám.

Komu co a jakým právem, tohle teď nevyřeší dilema v mé duši, bože kde mám zase vodu, proč mě po ránu zas tolik suší, nehodlám se nikdy napravit.

Kafe s tebou...imagine part

 dva kousky samoty 

sedící proti sobě

dva dílky vyňaté 

cizí silou z davu

dvě srdce zajaté 

citem během času

ruce své položím

a ty svoje na mé

hladové bezčasí

hltám tvoji krásu

pobřeží pěnivé

rty na okraji smáčím

oči tvé lesknou se

jak démanty noci

hořká i sladká jsi

to ke štěstí mi stačí

Horizont událostí....

Nelze se tě dotknout ani na chvíli pouhou
Konečky prstů marně tápu temnou nocí
Jsi jako vesmír když tě zkoumám touhou
Svou gravitací držíš mou hlavu ve své moci 
*
Jsem oběžnicí středu na pomezí bez příčiny
Zajatec ve spirále času a tvé přitažlivé síly
Sám sebe hodláme soudit za vykonané činy
Daruji ti své srdce a také všechny jeho díly

Bez plamene....

 Den šedivý a pustý 

a stejně šedá zdají se má slova

jako dým bez plamene 

čpím tu do okolí

zbylých uhlíků pár 

smetu  večer na hromádku

poklidím smetí 

co by zůstalo ti na očích

*

Nečekám múzu 

že snad zjeví se mi znova

jsem stará jizva co nekrášlí tě

ale taky už tě nebolí

čas nikdy nezacouvá 

jako rak o pár roků pozpátku

s vidinou na snídani 

už jen sup se za mnou otočí

Terezce....

 Byli jsme plní nevědomí a prvotního hříchu když procházel jsem s tebou zákoutími černé Ostravy a rezavě hnědý sníh mi šeptal balady o Terezce z Hulváků.

*

Vánoce tenkrát voněly černým uhlím a rozžhaveným koksem a kolem létaly jiskry z posledního odpichu ve staré železárně hned vedle chodníku na začouzené dolní oblasti.

*

Jsme naplnění černým svědomím a v nastálém tichu nevíme co s myšlenkami na mládí jenž nevrátí se bloumajíce ulicemi pod okny prázdných vybydlených baráků.

*

Pořád tě slyším jako kdysi šeptat: ''lásko pojď sem '' a kolem čas letí si zblázněný a ten šepot ve smrtícím tichu vede mě dál když snažíš se mě úsměvem svým zmásti....

A stačilo jen....

 

Dlouhá pustá léta míjení
v prostorách s vůní kovu
otázka zdali se to nezmění
mi na mysl přichází
*
Stran veřejného mínění
mám licenci básníkovu
kde osud pro nás pramení
a co nám vlastně schází
*
A stačil jeden okamžik
svět jako by se zbláznil
starý klíčník dveře otevřel
postrčil nás přes veřeje
*
To povedlo se takže dík
vždyť v žaláři nás zazdil
proč na nás jenom zanevřel
proč se to zase děje
*
Cloníme oči před světlem
myšlenky táhnou hlavou
vše asi zjistíme až po čase
s tím nic dělat nemůžeme
*
A co když se nepletem
a jsem pravým a ty pravou
buď budem spolu v nečase
............nebo se rozejdeme

Signum....

 Čmárám a črtám slova na ubrousek zbývá mi půlka zvětralého piva zatím dal jsem třetí čtvrtý kousek už to ani nevnímám

*

Spustí se ve mně stavidla a trhají se hráze sypu svá slova z rukávu fuk je mi špína a švábi na podlaze teprve teď žít začínám

*

Prokletý společností tak jako generace dříve stojaté vody jiným vyhovují já rád jsem že se to tu hýbe hlava třeští znovu si objednám

*

Piju jak šílený slova hážu jako bez rozumu není to talentem svuj podíl odvádí i dávka zlatavého rumu ... na vás si ještě jeden dám

*

Uchopím sklenici a piji lačně a taky dlouze nic mě tak neničí jako vyhýbat se lásce a její sestře touze v sobě se navždy zamykám

*

V ulitě samoty jako šnek se večer stulím nemusí nikdo uvidět jak po propitých nocích bulím tajemství jenž nikdy nevydám

Jen tak tě vidět...

 noc ze dne zase kousek upila si

a pokušitel soumrak tiše ústa vábí

na trsy jahod sladkých jako med

*

voní tvé tmavé sametové vlasy 

jsou krásně hebké jako po hedvábí

na tuhle vůni stačí jenom pomyslet

*

chtěl bych tě zase někdy potkat cestou

hned veselejší byla by má nekonečná trasa

vedoucí z nikud támhle do nikam

*

co taky se starou obnošenou vestou

když nová možná byla by má spása

v trápení se .......to já zase vynikám

Čekám na vás....

 pár kroků od břehů Loiry, v honosném zámku beze stěn a stropu ukrytého v přítmí pokřivených stromů, dýchla na mně v polorozpadlém hotýlku v Avoine atmosféra plná magie a zanechala v mé duši stopu s pachutí minulého století, vytahujíc z paměti dávno ztracenou vzpomínku

*

kodrcavý povoz místního prodejce laciného vína, cinkot vyluzovaný  láhvemi na jeho korbě, tiché pomlaskávání vozky a tlumený klapot kopyt utahaného koníka, se stejně jako paprsky slunce sotva prodraly přes zatažené těžké závěsy a já mám znovu pocit, jako by to bylo včera co jsem tady byl naposledy

*

pořád slyším povrzávání podlahy pod těžkými kroky hospodského, tlumený zvuk hovoru místních štmagastů, cítím ostrou vůni sýra a jemně nakyslou chuť červeného vína, smíšenou s omamnou těžkou vůní gittanes, linoucí se pode dveřmi z nálevny, a všechny tyto vjemy činily smysly bystřejšími a vnímavějšími

*

vidím váš úsměv utopený v pološeru, záblesk krajkoví v namodralém přítmí a nezřetelný obrys vaší postavy, stejně jako pobaveně pozvednuté koutky vašich smyslných úst, když jsem se vás poprvé nesměle dotknul a to vše se na mně valilo ze všech stran a já prožíval ty nejkrásnější okamžiky svého, tehdy velmi krátkého života

*

pořád cítím ten žár, který jste rozdmýchala svým zjevením, kdyz jsem s vámi tenkrát, před mnohými lety, přijel do malinkého útulného hotýlku a pyšně si vás vedl nahoru po schodech, zatím co hospodský žmoulal v koutku viržinko a po očku sledoval naše kroky k podkrovnímu pokoji za poslední peníze co jsem měl 

*

zase vás vidím slečno, vaše dlouhé, hnědé, vlnité vlasy, stažené do jednoduchého ohonu růžovou stužkou, nabírané rukávy na vašich šatech, zase cítím Channel, jemnou nevtíravou vůni dráždící mé chřípí, chuť vašich rtů, sladkou růž barvy temné krve a píši vám, že na vás čekám v malém hotýlku v Avoine

Maître peintre....

Pamatuji pokřivený obraz Aifelovy věže odrážející se na hladině Sény, vítr čeřil hladinu drobnými vlnkami a vy jste stála s mírně zakloněnou hlavou a šibalsky přimhouřenýma očima a já maloval

*

Dodnes netuším co vedlo mou ruku ale obraz který se pomalu vynořoval z hloubi šedivého plátna byl jiný než ty ostatní plný světel kontrastů a se snovým lehce načrtnutým pozadím 

*

Vaše rty barvy burgundského s jemnou linkou nad horním rtem zářivě bílé zuby s nádechem barvy perleti malá piha pod levým okem kouzelná linka obočí a lehce nakrčené čelo jako z přemýšlení

*

Kabelka ležérně zastrčená pod levým podpažím ramínko květovaných šatů stáhnuté mírně dolů tak aby podtrhlo křivku vašich ramen nad podhaleným dekoltem lemovaným bílým  krajkovím

*

Oblouk vaší šíje téměř kopíroval křivku věže a v zákrytu jste tvořili jeden celek jehož části byly vzájemně propojeny nevídaným způsobem a nedalo se odhadnout kde jeden končí a kde druhý začíná

*

Trvalo to snad věčnost kdy čas hustý jako med pomalu stékal na dlažbu nábřeží a já byl v tranzu kdy si nepamatuji jediný okamžik kdy jsem tvořil dílo které nemá v mé tvorbě obdoby a ani mít nebude

*

Stvořil jsem vás a už nikdy jsem od té doby nevzal do rukou paletu a štětec a mnoha nánosy pokrytý osamocený stojan odpočívá v temném koutě ateliéru kde pomalu zapadá prachem ověnčený trsy pavučin

*

Odešla jste neznámo kam a přesto cítím že jsme vzájemně propojení stejně jako tenkrát když jste se zmocnila mé duše a já od té doby chodím každý den na ono místo na nábřeží a vyhlížím povědomý úsměv a vaši tvář

Slyším tvůj hlas....

 

Na pevném břehu oči mhouřím 
přemítám nad ženskou touhou
Snad přelétavá by ses zdála 
chtíče moci loutkou pouhou
*
Ve dne slábneš a noc sílu vrací 
z temné strany letí záblesk světla 
Vracím se tam odkud vzcházím 
byl jsem chladem teď zdroj jsem tepla 
*
Jsem dravá ryba jenž zuby pohladí tě 
i mírná mřenka co sedře bledou kůži
Slané rudé slzy náplní tě 
cítíš jen bolest žal a dech tvůj se uží
*
Kráčíš si suchou nohou po hladině 
běh za hvězdami pouhý krok od vesmíru
Ráno tvé lože zasypané květinami 
kde do života sbíráš novou víru

Znám vás....

Vím kdo slečno jste a prozradil vás kradmý úsměv pod japonskou třešní

Vím co dělat by se mnohdy dalo ale nejde to však oba nejsme dnešní

Když vítr čechral vaše vlasy a na trubkách plotu vyhrávaly střípky tónů

Já topil jsem se ve vás a v odlescích jenž barvu měly jako z mahagonu

A tak tu sedím i když ve mně všechno uvnitř touhou po vás bolestně si křičí

Na chvíli chtěl bych s vámi usednouti do stínu a k borovici do jehličí

Zašlapané ticho.....

sněží.... padají k zemi tolikrát proklínané roky ostří tvar dává jako když kovář koně ohněm do železa hřeby obouvá

závěje slov do vloček umně vplétají své sloky naděje umírá ač jistě není poslední ono to půjde myšlenka se vemlouvá

mlč!!! tím slovem práskneš jako bičem přes má holá záda z očí kapky krve stékají a mysl připustiti nechce porážku

nevíš jak moc to bolí možná více nežli nečekaná zrada minulost tiše odplouvá a kde lana nelze chytiti se hledá ruka náhražku

Neviditelná linie....

Balanc na hraně svobody zítřka 

Ruce jsou v modlitbě sepjaté

Vrzly teď do ticha zahradní dvířka

Naděje pláčou si pod zámkem zajaté

Polštáře hustého vlhkého mechu

Jistota samoty a pustých nocí

Z dálky mi zazněla ozvěna vzdechů

Nevěřím že vidět budu zas moci

Měsíční zář oknem na těle kreslila

Obrazec ve tvaru spletených lilií

Doufal jsem a ty jsi naopak věřila

Každý teď na své jsme straně dvou linií