Splétaná....

Splétaná z tónů nekonečna z variace chvějících se šesti rozladěných strun
z milionu zrnek žlutavého písku na pozadí zpěvu větru na vrcholcích dun
teď cítím tě tak blízko a pořád vnímám tě očima barvy ocelové šedi
nemá smysl po důvodu pátrat vždyť i srdce a má rozedraná duše sotva vědí

Co provedl jsem tvému životu a za co plyne tenhle neodkladný  trest
proč světem pořád se teď ženu a když ležet mohu proč jen vstávám ráno v šest
když spát bych měl s rukou tvou složenou u sebe pod hlavou na polštáři
proč místo toho samotu a smutek bezedný jen cítím pod svou tváří

Proč jen po nocích navštívit máš mě od života vlastně pořád dovoleno
a nikdy nenecháš krom snů v mém bytě jinou stopu milovaná ženo
za dne nevidoucí jsem a jen ve tmě vnímám dvojici tvých rozzářených očí
celý život mám pro tvůj návrat zabaleno čekám až klíč se v zámku pootočí

Pod krustou....

Tajemství ukrytá pod maskou z tváří
chvějivý hlas když se mi nepodaří
potlačit vše co dere se vzhůru
nach v bledých tvářích ti pravdu ukáže

Ten zvláštní tón co zaznívá mi v hlase
postarší seladon jenž tvou krásou se pase
a ani netroufá si pomyslet
že by mohl někdy po boku tvém stát

Vidím jak denně jdeš si celá do rozpuku
obklopená zástupy rozněžnělých kluků
polykám na prázdno a tak trochu vzteky
že jinam úsměv každé ráno posíláš

Dotek by vyléčil mou bolavou duši
tak moc teď doufám že to trochu tušíš
s kamennou tváří si teď namlouvám
že si ve mně neodvážíš číst

Kdo jsi....

Tak jako dobré víno převaluji na jazyku tvé tajemné jméno

S vinětou plnou příslibů všech skvělých chutí ze známého světa

Na to kým jsi pořád nepřicházím jsi má malá tajnůstkářka ženo

Ale věřím že to pochopím než bude s mým životem veta

Uvnitř...

Pronikám do samotných ganglií tvého zářícího soukromého vesmíru
~
Neptám se na svolení a zamířím si kam jen chci ve své malé loďce na míru
~
Od břehu barevného nekonečna k břehům křehké bílé nejistoty tvojí duší plout
~
Sedám si u zábradlí a své nohy bosé spustím přes palubu už jsem se stihl zout

Stalo se....

Zůstaň.... svěšená ramena a drobný pohyb či spíše cuknutí hlavou jako bys chtěla vyjádřit nesouhlas

Odešlas.... napůl svou odvahou zmámená rychlými kroky vyšla jsi ze dveří a s tebou zmizel tvůj hlas

Nenajdeš.... cestičku nevábnou klikatou nač vlastně vracet se když jinde je určitě o hodně líp

Nalezneš.... smíření a lásku svou bezednou poskytneš jinému který si zaslouží tvou důvěru mít

Neřekneš.... kdybys měl trošinku odvahu a přiznal chyby své možná by soukolí stočilo kroky mé zpět

Přiznám si.... bylo to pro tebe nejlepší z možného když nechtěl jsem poslouchat .....
jiný teď patří ti svět

Fantazie....

Položit strachy své na oltář věčnosti
Úctu svou neztratit když cítíme vinu
Nikomu neřeknem kde berem své radosti
Na hrnčířském kruhu hnětu tvou hlínu
~
Tvar rukou určit a hladit tě k zmámení
Vetknout duhu ti do vlasů když padá déšť
Pomýšlet na tajná jen nám známá znamení
Celou zítřejší nocí tebou nechat se vést

8693.....

8693.....tvých marných tužeb
kdy neřešil jsem co s námi bude dál
osamocen ve své vášni já cítil se jak král
netuše že žádá se mých služeb

8693..... samotných radostí
ozvěna v sloupoví Pantheonu slávy
sama v podvečer ulehlas do pokosené trávy
díky mé nezměrné hlouposti

8693.... minulých podvečerů
vzpomínám žes byla náhle tichá
myšlenka na návrat však zdá se příliš lichá

teď drobky z podlahy do úst pokradmu si beru.......  

...........z prostřené tabule kdysi jsem obědval 









'Věnováno všem a všemu co jsme ve svých životech nechali za sebou'

Alpha tauri.....

Zrozená ve znamení z kraje zvěrokruhu naplněna nesmlouvavým tvrdohlavým býkem

Proč motáme se pořád po podivném kruhu už se to stalo našim dobrým každodenním  zvykem

Já ryba jsem až po okraj ve své nepokojné duši však nerad couvám před tvou tvrdou lebkou

Jak zvládáme ten rozpor sotva někdo tuší však pod nepřístupnou slupkou duši svou máš hebkou

Už je to pryč....

V noci nemůžu zas spát
myšlenky v hlavě jako šílené se honí
asi budu muset vstát
nebo se dívat jak do polštáře slzy roní

Roky si mizí najednou
to co bylo už dávno tady není
měli jsme lásku bezednou
čas ale vždycky na truc všechno změní

Chtěl bych zas trávou utíkat
a cítit teplo co sálá ze tvých dlaní
rtů tvých se prsty dotýkat
vědět že nocí proženem se do svítání

Netuším kdy se to zlomilo
věčné kouzlo co nás mělo na hlídání
snad s námi ani nikdy nebylo
to jen my sami tehdy věřili jsme dlaním

Drakkar....

Krev z dlaní rozedraných od provazů stéká na mokrou kluzkou podlahu zatínám pěsti a v dešti studených slaných  kapek sám na přídi do úderů hromů volám všemocného Ódina.


Tak kdy už vezmeš si nás otče k sobě do Valhally? Čekáš až ragnarok vybere si svou vytouženou daň abychom jako rovný s rovným zasedli do lavic ty a tahle šílená a nesourodá rodina?


Na cestách světem moře viděli jsme zázraky i bídu všeho člověčenství překrásné najády vznosná města i bezútěšné pláně pouští z modravého písku plné různých tajemství a prostá bezpečí.


Chceme zase jednou na pevninu vtrhnout s ranním kuropěním zem pod nohami cítit a vydat se pro tvou čest a slávu mečem svým města dobývat ... krev nás i našich nepřátel tě možná přesvědčí.

Postradatelný.....

Procházíš savanou mé nehostinné duše
tráva ti pod nohama popraskává suše
kde najít začátek ten pramen vzácné vody
do přítmí sklepení však vedou tyhle schody

Na konci tunelu nečeká záblesk světla
kdy už si uvědomíš že ses zase spletla
stejně tak jako budoucí i ty co tu byly loni
prach jen jsou u nohou myšlenka si zvoní

Položka k odpisu jsi jeden z mnoha stínů
sny za to nemohou a já necítím svou vinu
pábitel na scestí co teď vede tvoje kroky
jsem přítel neštěstí spolu jdeme dlouhé roky